Příběh jménem Agrofert

Obilí v sile je pořád živé

To hlavní, co hlídám, je teplota. Jako u člověka. Když stoupne moc, je to zlé.

Vypadá to jednoduše, ale zas tak jednoduché to není, protože v každém počasí je ta teplota jiná – ideální teplota je do 12 °C, protože při ní brouci hibernují, ale o žních je v sile klidně i přes 30 °C. Teploty nad 45 °C už jsou velmi hlasitým signálem, že se s obilím v buňce něco děje.

Agronom je pán pole

Můžete přečíst stohy knih, ale pokud se skutečně osobně nesžijete se svým pozemkem, bude vám teorie k ničemu. Musíte dobře vědět, kde se nachází skála, kde je půda lehčí, kde je terén hlinitý nebo kde se drží mokro.

Jedině tehdy, když znáte místo, na kterém hospodaříte, můžete porozumět zákonitostem přírody.“ Jeho na poli zapadlý kombajn nepřekvapí. Protože agronomovi, který svá pole obchází každý den, se podobné věci nedějí.

Kdo může říct, že někdy řídil mašinu za devět milionů?

Vždyť co může být lepšího, než pracovat v souladu s přírodou, venku, na čerstvém vzduchu?“ Přání se mu splnilo a svou práci má rád.

Když se o zvířatech ví vše

Péče se vyplácí, krávy máme v kondici a ve vrcholném období laktace nadojí i sedmdesát litrů za den.

Průměr na ustájenou krávu máme nad třiceti litry, zatímco před třiceti lety, když nadojila kráva deset litrů, chodila se na ni dívat celá vesnice.

Chov prasat na evropské špičce

Vystudoval jsem ekonomii na ČZU, vždy mě totiž přitahovala práce v zemědělském sektoru. Ale jako ekonom jsem se musel po příchodu do chovu prasat postupně o chovu vše učit.

A učím se v podstatě stále. Je úžasné, že máme na našich farmách tolik mladých a šikovných zootechniků. Bez nich bychom nemohli nikdy dosáhnout tak skvělých výsledků.

Udržujeme stroje v kondici

Specializuji se na sklízecí techniku a vlastně jsem něco jako doktor. Stroj přijde s poruchou a já musím přijít na to, co mu je.

Stejný recept už 80 let

Aby mohla vzniknout kvalita na konci, musíte ji mít už na začátku a přesně dodržet celý technologický proces. Husté, sladké kondenzované mléko se vyrobí tak, že z mléka odpaříte vodu a přidáte cukr.“

Ví o tom své, v mlékárně pracuje už 18 let.

Umění řezníků se dědí

Řezníky byli děda i táta a já měl o své cestě jasno od první třídy. Život bez řezničiny si neumím představit. Ale jsem rád, že ubylo zabijaček s rodinou.

Protože dělat řezničinu v práci i ve volném čase, to je už trochu moc.

Milimetrová přesnost strojů

Má pozice znamená nejen kontrolovat a řídit ostatní lidi a stroje, ale také v případě potřeby na kterékoliv pozici za kohokoliv zaskočit.

Nároky na porcování masa jsou opravdu maximální, například pro KFC musí být všechny kousky stejné. Stroj to dokáže na milimetr.

Dobrý mlynář zraje deset let

Mlynařina, to je neskutečné množství kombinací, seřizování strojů a hlídání kvality. Pšenice se různě mění, musím být stále ve střehu.

Na své práci mám rád, že obsluhuji špičkové stroje, které jsou jako mercedes mezi auty.

Od pece k mistrové

V pekárně pracuji od zaučení, což je 43 let a bez chleba si svůj život už ani neumím představit. Prošla jsem všemi pozicemi, byla u pece, vypracovala se na mistrovou.

Když jsem začínala, byla to tu všechno ruční práce, sázelo se do pece na uhlí. Ani ve snu by mě nenapadlo, jaké modernizace se dočkám.

Bez lidí to nejde

V Duslu pracuj od 1. července 1978 a jsem hrdý na to, že jsem v současnosti jediným zaměstnancem společnosti, který pracoval na všech výrobnách čpavku, od původní jedničky až po nejmodernější čtyřku.

Technologie jsou dnes mnohem sofistikovanější, ale pořád je důležitý fyzický kontakt se zařízením.

I chemička může být rodinnou firmou

Synthesia je pro mě taková rodinná firma, pracuje v ní manželka, oba synové, přítelkyně staršího z nich a také její otec. Když jsem do Synthesie v roce 1978 nastoupil já, dělala se nitrace ručně. Do nitrátoru se vnášela natrhaná celulóza a zalévala se nitrační směsí a pak se to ručně vyhrnovalo.

Nyní je vše jinak. Po letech se vše automatizovalo, čímž se nebezpečná ruční práce odbourala. Dnes se navíc hledí i na ekologii a úsporu, proto se investuje do takových věcí, jako jsou nové autoklávy.

O les je potřeba pečovat s láskou

Do lesní školky Unilesu jsme nastupovali s přáním pracovat společně. A děláme to tak už pětadvacet let. Pracujeme spolu, protože jsme na to tak zvyklí. Vzájemně se podporujeme.

Bez sebe si práci už nedokážeme představit ani jediný den. Ve dvou se to prostě lépe táhne.

Sílu stromu je třeba respektovat

Některý strom porazím za tři minuty, některý za půl hodiny. I když to tak nemusí vypadat, dřevorubci u své práce musí dost přemýšlet, není to jen o pile. Musíte respektovat, že každý strom je jiný.

Například buk – má košatou korunu a v ní roste různými směry i dvacet velkých silných větví. Když jej porazíte, zapíchají se do země a jsou velmi napružené, takže než je začnete řezat, musíte si dobře rozmyslet jak. Mají totiž fakt sílu.

Pravidlo tiskárny je jen jedno

V tiskárně pracuji již dvacet let, denně dojíždím 60 km tam a zpět, ale stojí mi to za to. Zkoušel jsem pracovat i blíž bydliště, ale po dvou letech jsem se vrátil.

Na Mafraprint nedám dopustit, máme tu skvělou partu i moderní technologie.